Archiv rubriky: Aktuálně v Jičíně

Na hlavní stránce v pravém sloupci.

První z cyklu výstav Michaila Ščigola

Není většího dobrodružství pro milovníka umění než pátrat po skrytých pokladech, které se mohou nacházet v malířově depozitáři. V tom, který patří Michailu Ščigolovi, je skutečně nalezne: jsou to drobné, pečlivě cizelované klenoty v podobě pozoruhodně živých obrazů. A nejen to. Bude-li jen trochu vnímavý, může se jejich prostřednictvím nechat unést dychtivostí, upřímností i romantickou naivitou malířského mládí toužícího dobýt svět umění. A také se dotknout nedávné středo- a východoevropské historie v jedinečné podobě individuálního malířského osudu.

Michail Ščigol zahájil své malířské putování ke konci šedesátých let. Večerního studenta kyjevské Vysoké školy architektury, už tehdy malujícího, zavedla náhoda na výpomoc do ateliéru architekta a malíře Borise Lekara, později jednoho z nejznámějších izraelských výtvarných umělců. Ten mu otevírá dveře do nového světa – do volného, lehce undergroundového uměleckého seskupení malířů a literátů. V tvůrčí atmosféře vedou jeho členové nejen vášnivé diskuse o umění, ale navštěvují i ateliéry a výstavy a spolupracují na jednotlivých projektech. Sami malíři se pak jedenkrát do roka vydávají na měsíční putovní plenéry a Michail Ščigol nemůže chybět. První obrazy z jeho depozitáře jsou právě z cesty po severním Rusku. Jejich tématem jsou, jak jinak ani nemůže u budoucího architekta být, stavby: kláštery, venkovské roubenky, maloměstské domy a hospodářská stavení.

Malíř je nahlíží očima okouzleného poutníka. A protože jsou často poničené a rozpadají se, do okouzlení a následně do plátna se často mísí smutek. Když už je nemůže chránit, alespoň je chce zachovat ve vizuální paměti. Zajímá ho jak atmosféra, která z nich vyzařuje, tak jejich linie a tvary, jednotlivé detaily a proměny ve světle, zasazení do krajiny.Struktura zdí se odráží v hrubosti či hladkosti plochy obrazů.Jejich barevnou tóninu pak ovlivňuje vždy jedna dominanta – svit měsíce, polední slunce, ale i barva silnice či udusané hlíny. Perspektivu pak určují malířova duše a oko. Co je pro ně významné, to dostává místo v popředí a bývá zvýrazněno konturami. Michail Ščigol se ke svému tématu obrací čelem, tváří v tvář, nebo jej pozoruje jakoby z nadhledu, z výšky… vše se odráží ve zvláštní a pro malíře tehdy typické kompozici obrazu – svým způsobem volně příbuzné s exaltickou skladbou některých obrazů Vincenta van Gogha. A také má často ono nedefinovatelné chvění, tak typické pro ruskou malbu. Je až překvapivé, jak jsou tyto nejstarší obrazy z depozitáře malířsky vyzrálé a konvenující očím zvyklým na díla západního výtvarného umění. A to tím spíše, že židovský chlapec z  Kyjeva neměl příliš mnoho možností, jak se seznámit s moderní historií a tehdejším aktuálním stavem světového malířství.

Na druhé straně nelze ovšem opomenout skutečnost, že pod nátěrem oficiálního sovětského socialistického realismu se i přes různé překážky dařilo v zemi malířskému hledání a experimentům. Vždy tu byl důraz kladený na perfektní osvojení výtvarného řemesla a především silná a živá domácí malířská tradice – počínaje známou byzantskou přes realistickou a romantickou až po vrcholnou abstrakci, suprematismus a konstruktivismus. Stačí připomenout jména jako Andrej Rublov, Ilja Repin, Michail Ajvazovskij Vasilij Kandinský, Kazimír Malevič, Vladimír Tatlin či Alexandrové Rodčenko a Archipenko. A bylo tu ještě něco, co jinde neexistovalo – tradice magické specifičnosti ruských židovských malířů a sochařů reprezentovaná například Chaimem Soutinem, Ossipem Zadkinem a Marcem Chagallem. Tu Michailu Ščigolovi zprostředkovával jeho mentor Boris Lekar. Vše spolu dohromady silně formovalo myšlení a výtvarný rukopis mladého malíře.

Další cesta, opět po středním a severním Rusku, přináší do tvorby Michaila Ščigola nový impuls. Do svého depozitáře si ukládá plátna, kde nad architekturou vítězí krajina, převážně zimní. Už nechce být svazován detailem, jednotlivou, byť třeba mohutnou stavbou, či architekturou jako takovou. Malíř jednou provždy vítězí nad architektem. Jeho volná mysl teď potřebuje nahlížet do dáli, až k tomu nejvzdálenějšímu horizontu. Šíře a rozlehlost zimní krajiny vedou Michaila Ščigola k tomu, aby se začal intenzivně zabývat působením monochromní barvy v ploše obrazu. Vzduch, sníh, krajinné prvky – to všechno je bílé, ale nikoliv jednolité: vše záleží na valérech. Sníh v krajině a následná monochromnost plátna pak přirozenou cestou ústí do abstraktnějšího uvažování. Malíř rozvolňuje svůj rukopis, čím dál méně se chce nechat svazovat tím, co vidí. Avšak nechce realitu ani pomíjet, a proto se mu do obrazu vždy dostává: jednou v podobě remízku, náznakem do dáli mizející cesty či obrysů venkovského kostelíka.

Další rok je svým způsobem zlomový. Ani ne tak díky tomu, že Michail Šcigol úspěšně dokončuje studium architektury a žení se, jako díky tomu, že tentokrát malíři putují až do jihovýchodní Asie, do Kyrgyzie. Maluje se ve výšce čtyř tisíc metrů a pro Michaila Ščigola je to zcela nový zážitek: holé vrcholy téměř bez známky porostu a staveb, dosud nepoznané světlo, zcela jiné barvy.

 Jediný pohyb představují občasné mraky. Z tohoto svým způsobem abstraktního světa si umělec především bere různé znaky, barevné poměry a emoce. Chce zachytit to nejobtížnější – působivost, tajemnost a posvátnost horských dominant. K tomu využívá jednoduché barevné tvary, jejichž plochy se do sebe harmonicky vkliňují a jsou až nečekaně emotivní.

Malířské pouti přitom mají na jeho výtvarný rukopis i prozaičtější vliv. Michail Ščigol si natrvalo zvyká malovat obraz takzvaně na jeden zátah. Vždyť na cestě se nelze vracet k jednomu dílu, opravovat ho a vylepšovat – musí být hotovo co nejdříve, proto žezanedlouho se jde dál. Není proto čas na přílišné racionální uvažování nad obrazem, přednost dostává cit, okamžité rozpoložení. Náladu není ani možné umocnit alkoholem. Při malování se pod hrozbou okamžitého vyhazovu ze spolku totiž nepije. Všechny tyto zásady ctí Michail Ščigol dodnes. A ještě něco: v malířově depozitáři se z tohoto období nenajde větší obraz. Všechny totiž vznikaly na malém cestovním stojanu. O ateliéru si mohl malíř nechat jen zdát, a po návratu může malovat jen sporadicky, ale o to intenzivněji.

Přestávky v malování, vždy vynucené, budou Michaila Ščigola doprovázet po většinu života. Jedna z těch delších se odehrává v druhé polovině sedmdesátých let. Starost o rodinu, práce, první dítě, stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě malování příliš nepřejí. Těch několik obrazů z tohoto období, které lze v depozitáři nalézt, je stále silně ovlivněno vzpomínkami na putování Kyrgyzií. Ale vzpomínky blednou a s nimi i barvy na paletě. Částečně se navrací využití monochromních ploch, mizí ostré kontury, spolu s mlžným oparem se do pláten vkrádá lyrizující tón. Co zůstává, je malířovo zaujetí živly, třeba mořem, které se stává častým cílem jeho cest.

Po mnohem složitějších cestách ovšem malíř putuje ve své mysli: jak dál, kudy se v životě ubírat? Architektura, rodina? Ocitá se na komplikované křižovatce. Rozhodování je těžké, ale padne. Malování není povolání, ale způsob vnímání i druh kontaktu se světem. Má-li zůstat sám sebou, musí ho nadřadit nad vše ostatní. A tak se také stane. Už nehledá, ale vrací se ke svým kořenům. Do dětství. Na plátně, dodnes ukrývaném v depozitáři, se objevuje první figura – chlapec pouštějící draka. Nebo možná chlapec šťastně poletující s drakem. Velmi pravděpodobně umělec sám. Tady se rodí Michail Ščigol originální a úspěšný malíř tak, jak ho známe dnes.

PhDr. František Malina

 Divadlo Bez Zábradlí a agentura ART–AM

SRDEČNĚ ZVOU

MICHAIL   Š Č I G O L

„SE  ŠPORKEM A BRAUNEM“

VERNISÁŽ SE KONÁ V ÚTERÝ 10. BŘEZNA 2020

 16:30 – 18:00 hod.

ve foyeru Divadla Bez Zábradlí, Jungmannova 31, Praha 1

autora představí Martin Chylík

s netradičním nástrojem vystoupí Jan Bondra

ART–AM, umělecká agentura – Martin Chylík
art-am@seznam.cz         +420 722 918 667


www.facebook.co HYPERLINK „http://www.facebook.cohrm/artam.umelecka.agentura“hr HYPERLINK „http://www.facebook.cohrm/artam.umelecka.agentura“m/artam.umelecka.agentura

Se Šporkem a Braunem

Hvězdy jičínské atletiky – Luboš Pokorný

 

V našem atletickém vzpomínání jsme se již dříve pokusili přiblížit čtenářům a fanouškům atletiky významné osobnosti a události, které píšou historii královny sportu v našem městě.

Pro rekapitulaci: Zakladatelé Mikulášského běhu-bylo nás pět , Hasan a Emánek Bosákovi, Dagmar Volfová – Bosáková, Bohumil Singer, Karel Hlaváč, Josef Frýba, Josef Haspra, Jaroslav Těhník a Vlasta Jenček. Krom posledně jmenované atletické legendy to byly, bohužel, už jen vzpomínky a nekrology.

Atlet, o němž je řeč, je nejvýraznější osobností našeho oddílu v období 1965 – 1970. Jeho talent a výsledky daleko přesáhly ochozy našeho stadionu a jeho jméno dodnes figuruje mezi rekordmany na středních tratích. Luba Pokorný starší je stále aktivním členem AC TJ Jičín a nechce se nám věřit, že letos slaví 70 let, aktivní a v plné síle.

Narodil se 3.2. 1950 v Jičíně. Rodina bydlela v Lošťákově ulici. Tatínek, stavební technik a maminka pracovala v podniku Vkus. Rodiče dali svým dětem do vínku mimořádný talent pro atletiku. Lubošova mladší sestra Vlasta byla rovněž vynikající závodnicí v mládežnických kategoriích. Jako chlapec prošel  všestrannou sportovní průpravou pod vedením skvělého tělocvikáře Míly Novotného na 2.ZŠ a jako patnáctiletý v roce 1965 nastupuje do strojírenského učiliště v Agrostroji, kde si ho hned všiml trenér a „táta“ většiny jičínských atletů, Vlastimil Jenček. Pod jeho vedením se otevře skvělá kariéra mladého závodníka. V témže roce se účastní řady přespolních běhů a udivuje svou vůlí po vítězství a volními vlastnostmi. Na krajském přeboru strojírenského dorostu na pardubickém závodišti vítězí a poráží v tomto krosu např. budoucího olympionika a stříbrného medailistu v běhu na lyžích na MS ve Falunu, Stanislava Henycha. Na celostátním přeboru ČSSR pak obsazuje 5. místo a tady začíná závodní dráha nadějného půlkaře a mílaře Luby Pokorného.

V následujícím roce přichází jeden úspěch za druhým. Jenčkův svěřenec vyhrává jarní přespoláky jako na běžícím pásu. Jeho doménou na dráze jsou tratě 800 metrů, kde se už v 16 letech dostává pod hranici 2 minut a kilometr, kde v souboji s libereckým půlkařem Brynychem třikrát posouvá krajský dorostenecký rekord na úctyhodných 2:32,6 min. Je na špici republikových tabulek. V další sezóně sklízí vavříny i na delších tratích a samozřejmě v bězích mimo dráhu, kde se mu daří.

Luboš je na stupních vítězů mistrovství ČSSR dorostu v Otrokovicích spolu s budoucím olympionikem Jožkou Plachým z Košic a svým rivalem Štruplem ze Slavie Praha. Čas na 800m – 1:54,6 min! Paráda!

V roce 1968 otvírají v Jablonci novou atletickou halu a stanovují se nové halové rekordy. Luboš ustanovuje základní rekord staršího dorostu na 1500 m a vstupuje mezi mílaře. Dne 18. 6. běží na mezinárodních závodech československý rekord dorostu na 1 km a čas 2:26,0 min. dosud vévodí historickým tabulkám. Týden nato vítězí na mistrovství republiky v Ústí nad Labem na 800 m.

Senzačního vítězství dosáhl na 72. ročníku slavného silničního závodu Běchovice – PRAHA, kde jako dorostenec vyhrál kategorii dospělých příchozích v čase 33:40,2 min, což mělo dohru v kuloárech a psalo o tom i Rudé právo s titulkem: „Dorostenec Pokorný vítězem Běchovic“.

V roce 1969 nastupuje Luboš vojenskou prezenční službu v Dukle Praha, kde trénuje ve skupině pod vedením trenéra Bohatého. Zmínku v tomto období zaslouží reprezentační kariéra, nicméně tréninkové metody v armádním klubu závodníkovi ani zdaleka nevyhovovaly tak, jako individuální přístup a metody trenéra Vlasty Jenčka.

Po návratu z Dukly Praha do Jičína přichází nové zaměstnání, rodina a s tím spojené povinnosti.

Tím ale Lubošovy zásluhy o slávu jičínské atletiky zdaleka nekončí. Spolu se svou manželkou Mílou vychovali 3 děti.  Luboš *1975 a Lenka* 1975 podědili po tátovi běžecké nadání a zejména Luba Pokorný junior závodil a reprezentoval naši atletiku a Duklu Praha na úrovni svého táty. Drží řadu oddílových rekordů na středních tratích a dnes jako pětačtyřicetiletý matador dokáže porazit o generaci mladší závodníky na 1500 i 3000 m v rámci závodů 2 ligy. Jeho rekordní čas na Mikulášském běhu na Bradech 9:24,0 vévodí historickým tabulkám a za posledních 15 let se mu nikdo ani zdaleka nepřiblížil. Co nás ale těší nejvíc je to, že vede jako běhající trenér skupinu štěrkařů a jeho svěřenci dosahují výborných výsledků. Gábina Veigertová v minulém roce dosáhla vynikajícího umístění na MS v běhu do vrchu v Jižní Americe a líheň jeho svěřenců se nadějně rozrůstá. Dnes po stadionu běhají už i Lubošovy dcery, resp. vnučky našeho oslavence Luboše Pokorného seniora.

Dlužno podotknout, že našemu oslavenci sláva nikdy nestoupla do hlavy a vždy se choval skromně, kamarádsky k mladším atletům v oddíle. Nám, co jsme u toho byli, nikdy nevymizí z paměti jeho souboje na jičínském stadionu s Honzou Weishautelem, Jardou Jandurou, či litomyšlským půlkařem Gloserem.

Přejeme ti, Luboši, všechno nejlepší do dalších let, hodně zdraví, štěstí a radosti z vnoučat a děkujeme za tvůj přínos a vše, cos pro atletiku dokázal a za to, co pro ni děláš doposud.

Tvoji kamarádi a atleti AC TJ Jičín

MS

Restart v reSTARTU****

 

Po třech letech, kdy se plenérní sympozium přesunulo na Kuks, vrací se umělci, kteří stáli u zrodu projektu v roce 2011 zpět na místo činu – do Jičína. Pořadatelé chtějí dokázat, že kultura se dá dělat i bez dotací z veřejných peněz, doprošování úřadů a státních institucí. Spolu s osvícenými majiteli hotelu reStart v Jičíně, pány Davidem Brusákem a Janem Entem jsme se domluvili na spolupráci již před časem. Organizátoři sympozia zapůjčili hotelu část plenérní sbírky, početného fundusu, který vznikl během sedmi let a tak vznikla hotelová galerie, kde jsou zastoupeny originály renomovaných výtvarníků z 11 zemí světa.

Hotel reStart se stane na týden domovem výtvarníků, kteří před osmi lety založili plenérní tradici. Moderní hotel se svým komfortním zázemím poskytne kompletní azyl umělcům, včetně nejvýše položeného ateliéru ve městě, odkud je jedinečný výhled na všechny světové strany, ubytování a jedinečný výstavní prostor v kongresovém sále. Na závěr sympozia zde proběhne vernisáž výstavy na jičínská témata, doplněná expozicí abstraktních kompozic významného kyjevského výtvarníka, malíře, designéra, sochaře, grafika, monumentalisty i pedagoga, Oleksandra Petroviče Milovzorova, který před nedávnem oslavil významné životní jubileum. Saša Milovzorov je od počátku duší malířských setkání. V Čechách měl celou řadu výstav, z nichž několik jsem měl tu čest zahajovat. Dohodli jsme se, že výstava bude poctou nejenom našemu krásnému městu, ale i tomuto mimořádnému umělci, jehož dílo přesahuje hranice jeho rodné Ukrajiny. Téma plenéru je dáno, ale diváci a přátelé umění se ho dozví až na vernisáži 9. 11. 2019 v 15.00 hodin v hotelu reStart, jehož interiér tak ozdobí další pozoruhodné artefakty. Srdečně zveme všechny přátele umění na RESTART v reSTARTU****

 

Za pořadatele Miloš Starý

Partneři 8. mezinárodního plenéru Jičín – RESTART v reSTARTU jsou Hotel reStart s.r.o a  PORTAL MPM, s.r.o