Archiv rubriky: Kultura

prispevky v kategorii Aktualne v Jicine -> Kultura

Michail Ščigol výstava – 30 let od vstupu na českou výtvarnou scénu

Michail Ščigol (*26.8.1945) – 30 let od vstupu na českou výtvarnou scénu

Tři dekády tvorby a dvě jubilea oslaví malíř a architekt Michail Ščigol výstavou v železnickém muzeu

Začátkem března 1990 přijíždí do Železnice, města kde je na každém třetím domě umístěna pamětní deska se jmény významných českých malířů, spisovatelů nebo hudebníků, zcela neznámý pětačtyřicetiletý malíř s vážně postiženým synem. Přivedlo ho sem hledání pomoci pro syna. Měl s sebou jen prázdná plátna a barvy.

Dětská léčebna Železnice měla v té době  vynikající reputaci a právě zde začíná příběh hodný literárního zpracování. Náš hrdina zde nejenom že nachází lékařské zázemí pro syna Daniela, ale i svůj domov, životní lásku a zázemí pro svou malířskou tvorbu. Kupuje starý rozpadlý dům a s kreativitou sobě vlastní buduje ateliér, který se později stane jedním z kulturních center města a širokého okolí, kde se setkávají umělci a milovníci umění. Tomu předchází neuvěřitelná práce a úsilí, desítky a stovky výstav doma v cizině, společenská angažovanost a usilovná tvorba. Zasvěcení nechápou, odkud se bere v tom drobném člověku tolik energie. I díky  několika významným umělcům a přátelům se Michail dostává do povědomí výtvarné obce. Hlavním důvodem toho je neustálá  aktivita, pracovitost, upřímná snaha a schopnost pochopit nové prostředí, jeho historii, kulturu a adaptovat se v něm.  Poměrně záhy získává občanství v nové vlasti. Už 30. května 1990  vystavuje poprvé právě v železnickém muzeu a získává přízeň železnického a jičínského publika.

Michail studuje pečlivě dějiny naší země a jeho dílo odráží obraz historie místa, kraje i naší země. Vznikají komorní díla ale i celé cykly maleb, postihující závažná témata biblická. Objevují se motivy antické mytologie, návraty k romantice. Inspiruje se významnými osobnostmi v cyklech A.V.E. Valdštejn, Se Šporkem a Braunem, komorní cyklus je věnován milovanému Vladimíru Komárkovi. Komárkova slavná Křížová cesta přivádí malíře k zamyšlení nad tragickými událostmi osudy naší země a vzniká Kalvárie totality, monumentální cyklus maleb připomínající likvidaci klášterů v roce 1950. Společně s železnickou básnířkou Martinou Komárkovou vydávají půvabnou knížku MODLITEBNÍK, jenž je připomínkou a varováním před hrůzami totality a násilí.

Dílo Michaila Ščigola nelze plně obsáhnout v několika odstavcích, vydá totiž na několik monografií. Dvě z nich jsou už na světě a postihují každá jednu dekádu z prvních 20 let tvorby v Čechách. Třetí je na cestě a obsah této knihy bude neméně zajímavý.

Malíř Michail Ščigol letos slaví 75. narozeniny a zároveň 30 let tvorby ve své druhé vlasti. Oslaví je výstavou  obrazů z let 1990-91 v Městském muzeu v Železnici, kde tenkrát zahájil svůj průlom na české výtvarné scéně. Vzdává tím i hold místu, kde mu bylo dáno prožít nejaktivnější léta svého osobního i uměleckého života.

Na výstavu, která se otevírá 1.8. 2020 a potrvá do 30.9. 2020 vás srdečně zveme.

 MS

 

Michail Ščigol: Výstava v karanténě II – „SE ŠPORKEM A BRAUNEM“

 

Pro milovníky umění přidáváme na web možnost nahlédnout do výstavních prostor Divadla Bez Zábradlí, kde náš malíř představuje Kuks se Šporkem a Braunem.V letošním roce, který je pro Michala Ščigola jubilejním, chce umělec bilancovat a to způsobem jemu vlastním. V programu výstav představuje letos celé své dílo, které vytvořil za 50 let tvorby.

SE ŠPORKEM A BRAUNEM

JE TO ZVLÁŠTNÍ BÝT NEVIDITELNÝ. KDYŽ PŘISTOUPÍŠ NA TO, ŽE SE VZDÁŠ HMOTNÉHO TĚLA A SMYSLŮ S NÍM SPOJENÝCH, HMATU, ČICHU, SLUCHU, SCHOPNOSTI CÍTIT TEPLO, MRÁZ A BOLESTI KLOUBŮ, TAK DOSTANEŠ ODMĚNU. STANE SE Z TEBE NEVIDITELNÝ LÉTAVÝ TVOR CESTUJÍCÍ ÚPLNĚ ZADARMO ČASEM A PROSTOREM. TO SE MI STALO NA KUKSU. POCHODOVAL JSEM SI V BAROKNÍM PROSTORU NAPLNĚNÉM SOCHAMI A NEBEM A OCITL SE NAJEDNOU VEDLE SVÝCH IDOLŮ, FRANTIŠKA ANTONÍNA ŠPORKA A MATYÁŠE BRAUNA. BYL JSEM VEDLE NICH TAK BLÍZKO A TAK DOKONALE UTAJEN, ŽE SI MNE VŮBEC NEVŠIMLI A POKRAČOVALI VE SVÉ SNAZE VYTVOŘIT OPRAVDU VELKÉ DÍLO TAK VÁŽNĚ, ŽE SE MI TO ZDÁLO LEGRAČNÍ.

ZAHLÉDL JSEM BRAUNA, JAK SEDÍ OPŘENÝ O KAMENNÝ BALVAN A VYHLEDÁVÁ V OBLACÍCH HNANÝCH VĚTREM NÁPADY PRO SVÉ SOCHY. VŠIML JSEM SI I TOHO, ŽE PRO ŠPORKA BYLO VELICE DŮLEŽITÉ, JAK BUDE VYPADAT, AŽ TADY NEBUDE.

STÁLE BYLI SPOLU.

NA PROCHÁZKÁCH, V ATELIÉRU I BĚHEM ODPOČINKU. TAK ROZDÍLNÍ A TAK ZÁVISLÍ JEDEN NA DRUHÉM. ŠPORK POSEDLÝ TÍM, CO CHCE ŘÍCI, BRAUN S BOŽSKÝM DAREM, JAK TO ŘÍCI. ROZMARNÉ MÚZE PATŘILI OBA. KDYŽ JE UNÁŠELA NA SVÝCH KŘÍDLECH, ŠPORK SE TVÁŘIL VÁŽNĚ A TROCHU SE TÉ VÝŠKY BÁL, BRAUN TU MÚZU VÁŠNIVĚ OBJÍMAL.

UŽ NEPOLETÍ BEZ NĚHO.

Michail Ščigol

 

První z cyklu výstav Michaila Ščigola

Není většího dobrodružství pro milovníka umění než pátrat po skrytých pokladech, které se mohou nacházet v malířově depozitáři. V tom, který patří Michailu Ščigolovi, je skutečně nalezne: jsou to drobné, pečlivě cizelované klenoty v podobě pozoruhodně živých obrazů. A nejen to. Bude-li jen trochu vnímavý, může se jejich prostřednictvím nechat unést dychtivostí, upřímností i romantickou naivitou malířského mládí toužícího dobýt svět umění. A také se dotknout nedávné středo- a východoevropské historie v jedinečné podobě individuálního malířského osudu.

Michail Ščigol zahájil své malířské putování ke konci šedesátých let. Večerního studenta kyjevské Vysoké školy architektury, už tehdy malujícího, zavedla náhoda na výpomoc do ateliéru architekta a malíře Borise Lekara, později jednoho z nejznámějších izraelských výtvarných umělců. Ten mu otevírá dveře do nového světa – do volného, lehce undergroundového uměleckého seskupení malířů a literátů. V tvůrčí atmosféře vedou jeho členové nejen vášnivé diskuse o umění, ale navštěvují i ateliéry a výstavy a spolupracují na jednotlivých projektech. Sami malíři se pak jedenkrát do roka vydávají na měsíční putovní plenéry a Michail Ščigol nemůže chybět. První obrazy z jeho depozitáře jsou právě z cesty po severním Rusku. Jejich tématem jsou, jak jinak ani nemůže u budoucího architekta být, stavby: kláštery, venkovské roubenky, maloměstské domy a hospodářská stavení.

Malíř je nahlíží očima okouzleného poutníka. A protože jsou často poničené a rozpadají se, do okouzlení a následně do plátna se často mísí smutek. Když už je nemůže chránit, alespoň je chce zachovat ve vizuální paměti. Zajímá ho jak atmosféra, která z nich vyzařuje, tak jejich linie a tvary, jednotlivé detaily a proměny ve světle, zasazení do krajiny.Struktura zdí se odráží v hrubosti či hladkosti plochy obrazů.Jejich barevnou tóninu pak ovlivňuje vždy jedna dominanta – svit měsíce, polední slunce, ale i barva silnice či udusané hlíny. Perspektivu pak určují malířova duše a oko. Co je pro ně významné, to dostává místo v popředí a bývá zvýrazněno konturami. Michail Ščigol se ke svému tématu obrací čelem, tváří v tvář, nebo jej pozoruje jakoby z nadhledu, z výšky… vše se odráží ve zvláštní a pro malíře tehdy typické kompozici obrazu – svým způsobem volně příbuzné s exaltickou skladbou některých obrazů Vincenta van Gogha. A také má často ono nedefinovatelné chvění, tak typické pro ruskou malbu. Je až překvapivé, jak jsou tyto nejstarší obrazy z depozitáře malířsky vyzrálé a konvenující očím zvyklým na díla západního výtvarného umění. A to tím spíše, že židovský chlapec z  Kyjeva neměl příliš mnoho možností, jak se seznámit s moderní historií a tehdejším aktuálním stavem světového malířství.

Na druhé straně nelze ovšem opomenout skutečnost, že pod nátěrem oficiálního sovětského socialistického realismu se i přes různé překážky dařilo v zemi malířskému hledání a experimentům. Vždy tu byl důraz kladený na perfektní osvojení výtvarného řemesla a především silná a živá domácí malířská tradice – počínaje známou byzantskou přes realistickou a romantickou až po vrcholnou abstrakci, suprematismus a konstruktivismus. Stačí připomenout jména jako Andrej Rublov, Ilja Repin, Michail Ajvazovskij Vasilij Kandinský, Kazimír Malevič, Vladimír Tatlin či Alexandrové Rodčenko a Archipenko. A bylo tu ještě něco, co jinde neexistovalo – tradice magické specifičnosti ruských židovských malířů a sochařů reprezentovaná například Chaimem Soutinem, Ossipem Zadkinem a Marcem Chagallem. Tu Michailu Ščigolovi zprostředkovával jeho mentor Boris Lekar. Vše spolu dohromady silně formovalo myšlení a výtvarný rukopis mladého malíře.

Další cesta, opět po středním a severním Rusku, přináší do tvorby Michaila Ščigola nový impuls. Do svého depozitáře si ukládá plátna, kde nad architekturou vítězí krajina, převážně zimní. Už nechce být svazován detailem, jednotlivou, byť třeba mohutnou stavbou, či architekturou jako takovou. Malíř jednou provždy vítězí nad architektem. Jeho volná mysl teď potřebuje nahlížet do dáli, až k tomu nejvzdálenějšímu horizontu. Šíře a rozlehlost zimní krajiny vedou Michaila Ščigola k tomu, aby se začal intenzivně zabývat působením monochromní barvy v ploše obrazu. Vzduch, sníh, krajinné prvky – to všechno je bílé, ale nikoliv jednolité: vše záleží na valérech. Sníh v krajině a následná monochromnost plátna pak přirozenou cestou ústí do abstraktnějšího uvažování. Malíř rozvolňuje svůj rukopis, čím dál méně se chce nechat svazovat tím, co vidí. Avšak nechce realitu ani pomíjet, a proto se mu do obrazu vždy dostává: jednou v podobě remízku, náznakem do dáli mizející cesty či obrysů venkovského kostelíka.

Další rok je svým způsobem zlomový. Ani ne tak díky tomu, že Michail Šcigol úspěšně dokončuje studium architektury a žení se, jako díky tomu, že tentokrát malíři putují až do jihovýchodní Asie, do Kyrgyzie. Maluje se ve výšce čtyř tisíc metrů a pro Michaila Ščigola je to zcela nový zážitek: holé vrcholy téměř bez známky porostu a staveb, dosud nepoznané světlo, zcela jiné barvy.

 Jediný pohyb představují občasné mraky. Z tohoto svým způsobem abstraktního světa si umělec především bere různé znaky, barevné poměry a emoce. Chce zachytit to nejobtížnější – působivost, tajemnost a posvátnost horských dominant. K tomu využívá jednoduché barevné tvary, jejichž plochy se do sebe harmonicky vkliňují a jsou až nečekaně emotivní.

Malířské pouti přitom mají na jeho výtvarný rukopis i prozaičtější vliv. Michail Ščigol si natrvalo zvyká malovat obraz takzvaně na jeden zátah. Vždyť na cestě se nelze vracet k jednomu dílu, opravovat ho a vylepšovat – musí být hotovo co nejdříve, proto žezanedlouho se jde dál. Není proto čas na přílišné racionální uvažování nad obrazem, přednost dostává cit, okamžité rozpoložení. Náladu není ani možné umocnit alkoholem. Při malování se pod hrozbou okamžitého vyhazovu ze spolku totiž nepije. Všechny tyto zásady ctí Michail Ščigol dodnes. A ještě něco: v malířově depozitáři se z tohoto období nenajde větší obraz. Všechny totiž vznikaly na malém cestovním stojanu. O ateliéru si mohl malíř nechat jen zdát, a po návratu může malovat jen sporadicky, ale o to intenzivněji.

Přestávky v malování, vždy vynucené, budou Michaila Ščigola doprovázet po většinu života. Jedna z těch delších se odehrává v druhé polovině sedmdesátých let. Starost o rodinu, práce, první dítě, stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě malování příliš nepřejí. Těch několik obrazů z tohoto období, které lze v depozitáři nalézt, je stále silně ovlivněno vzpomínkami na putování Kyrgyzií. Ale vzpomínky blednou a s nimi i barvy na paletě. Částečně se navrací využití monochromních ploch, mizí ostré kontury, spolu s mlžným oparem se do pláten vkrádá lyrizující tón. Co zůstává, je malířovo zaujetí živly, třeba mořem, které se stává častým cílem jeho cest.

Po mnohem složitějších cestách ovšem malíř putuje ve své mysli: jak dál, kudy se v životě ubírat? Architektura, rodina? Ocitá se na komplikované křižovatce. Rozhodování je těžké, ale padne. Malování není povolání, ale způsob vnímání i druh kontaktu se světem. Má-li zůstat sám sebou, musí ho nadřadit nad vše ostatní. A tak se také stane. Už nehledá, ale vrací se ke svým kořenům. Do dětství. Na plátně, dodnes ukrývaném v depozitáři, se objevuje první figura – chlapec pouštějící draka. Nebo možná chlapec šťastně poletující s drakem. Velmi pravděpodobně umělec sám. Tady se rodí Michail Ščigol originální a úspěšný malíř tak, jak ho známe dnes.

PhDr. František Malina

 Divadlo Bez Zábradlí a agentura ART–AM

SRDEČNĚ ZVOU

MICHAIL   Š Č I G O L

„SE  ŠPORKEM A BRAUNEM“

VERNISÁŽ SE KONÁ V ÚTERÝ 10. BŘEZNA 2020

 16:30 – 18:00 hod.

ve foyeru Divadla Bez Zábradlí, Jungmannova 31, Praha 1

autora představí Martin Chylík

s netradičním nástrojem vystoupí Jan Bondra

ART–AM, umělecká agentura – Martin Chylík
art-am@seznam.cz         +420 722 918 667


www.facebook.co HYPERLINK „http://www.facebook.cohrm/artam.umelecka.agentura“hr HYPERLINK „http://www.facebook.cohrm/artam.umelecka.agentura“m/artam.umelecka.agentura

Se Šporkem a Braunem