Není většího dobrodružství pro milovníka umění než pátrat po skrytých pokladech, které se mohou nacházet v malířově depozitáři. V tom, který patří Michailu Ščigolovi, je skutečně nalezne: jsou to drobné, pečlivě cizelované klenoty v podobě pozoruhodně živých obrazů. A nejen to. Bude-li jen trochu vnímavý, může se jejich prostřednictvím nechat unést dychtivostí, upřímností i romantickou naivitou malířského mládí toužícího dobýt svět umění. A také se dotknout nedávné středo- a východoevropské historie v jedinečné podobě individuálního malířského osudu.
Michail Ščigol zahájil své malířské putování ke konci šedesátých let. Večerního studenta kyjevské Vysoké školy architektury, už tehdy malujícího, zavedla náhoda na výpomoc do ateliéru architekta a malíře Borise Lekara, později jednoho z nejznámějších izraelských výtvarných umělců. Ten mu otevírá dveře do nového světa – do volného, lehce undergroundového uměleckého seskupení malířů a literátů. V tvůrčí atmosféře vedou jeho členové nejen vášnivé diskuse o umění, ale navštěvují i ateliéry a výstavy a spolupracují na jednotlivých projektech. Sami malíři se pak jedenkrát do roka vydávají na měsíční putovní plenéry a Michail Ščigol nemůže chybět. První obrazy z jeho depozitáře jsou právě z cesty po severním Rusku. Jejich tématem jsou, jak jinak ani nemůže u budoucího architekta být, stavby: kláštery, venkovské roubenky, maloměstské domy a hospodářská stavení.
Malíř je nahlíží očima okouzleného poutníka. A protože jsou často poničené a rozpadají se, do okouzlení a následně do plátna se často mísí smutek. Když už je nemůže chránit, alespoň je chce zachovat ve vizuální paměti. Zajímá ho jak atmosféra, která z nich vyzařuje, tak jejich linie a tvary, jednotlivé detaily a proměny ve světle, zasazení do krajiny.Struktura zdí se odráží v hrubosti či hladkosti plochy obrazů.Jejich barevnou tóninu pak ovlivňuje vždy jedna dominanta – svit měsíce, polední slunce, ale i barva silnice či udusané hlíny. Perspektivu pak určují malířova duše a oko. Co je pro ně významné, to dostává místo v popředí a bývá zvýrazněno konturami. Michail Ščigol se ke svému tématu obrací čelem, tváří v tvář, nebo jej pozoruje jakoby z nadhledu, z výšky… vše se odráží ve zvláštní a pro malíře tehdy typické kompozici obrazu – svým způsobem volně příbuzné s exaltickou skladbou některých obrazů Vincenta van Gogha. A také má často ono nedefinovatelné chvění, tak typické pro ruskou malbu. Je až překvapivé, jak jsou tyto nejstarší obrazy z depozitáře malířsky vyzrálé a konvenující očím zvyklým na díla západního výtvarného umění. A to tím spíše, že židovský chlapec z Kyjeva neměl příliš mnoho možností, jak se seznámit s moderní historií a tehdejším aktuálním stavem světového malířství.
Na druhé straně nelze ovšem opomenout skutečnost, že pod nátěrem oficiálního sovětského socialistického realismu se i přes různé překážky dařilo v zemi malířskému hledání a experimentům. Vždy tu byl důraz kladený na perfektní osvojení výtvarného řemesla a především silná a živá domácí malířská tradice – počínaje známou byzantskou přes realistickou a romantickou až po vrcholnou abstrakci, suprematismus a konstruktivismus. Stačí připomenout jména jako Andrej Rublov, Ilja Repin, Michail Ajvazovskij Vasilij Kandinský, Kazimír Malevič, Vladimír Tatlin či Alexandrové Rodčenko a Archipenko. A bylo tu ještě něco, co jinde neexistovalo – tradice magické specifičnosti ruských židovských malířů a sochařů reprezentovaná například Chaimem Soutinem, Ossipem Zadkinem a Marcem Chagallem. Tu Michailu Ščigolovi zprostředkovával jeho mentor Boris Lekar. Vše spolu dohromady silně formovalo myšlení a výtvarný rukopis mladého malíře.
Další cesta, opět po středním a severním Rusku, přináší do tvorby Michaila Ščigola nový impuls. Do svého depozitáře si ukládá plátna, kde nad architekturou vítězí krajina, převážně zimní. Už nechce být svazován detailem, jednotlivou, byť třeba mohutnou stavbou, či architekturou jako takovou. Malíř jednou provždy vítězí nad architektem. Jeho volná mysl teď potřebuje nahlížet do dáli, až k tomu nejvzdálenějšímu horizontu. Šíře a rozlehlost zimní krajiny vedou Michaila Ščigola k tomu, aby se začal intenzivně zabývat působením monochromní barvy v ploše obrazu. Vzduch, sníh, krajinné prvky – to všechno je bílé, ale nikoliv jednolité: vše záleží na valérech. Sníh v krajině a následná monochromnost plátna pak přirozenou cestou ústí do abstraktnějšího uvažování. Malíř rozvolňuje svůj rukopis, čím dál méně se chce nechat svazovat tím, co vidí. Avšak nechce realitu ani pomíjet, a proto se mu do obrazu vždy dostává: jednou v podobě remízku, náznakem do dáli mizející cesty či obrysů venkovského kostelíka.
Další rok je svým způsobem zlomový. Ani ne tak díky tomu, že Michail Šcigol úspěšně dokončuje studium architektury a žení se, jako díky tomu, že tentokrát malíři putují až do jihovýchodní Asie, do Kyrgyzie. Maluje se ve výšce čtyř tisíc metrů a pro Michaila Ščigola je to zcela nový zážitek: holé vrcholy téměř bez známky porostu a staveb, dosud nepoznané světlo, zcela jiné barvy.
Jediný pohyb představují občasné mraky. Z tohoto svým způsobem abstraktního světa si umělec především bere různé znaky, barevné poměry a emoce. Chce zachytit to nejobtížnější – působivost, tajemnost a posvátnost horských dominant. K tomu využívá jednoduché barevné tvary, jejichž plochy se do sebe harmonicky vkliňují a jsou až nečekaně emotivní.
Malířské pouti přitom mají na jeho výtvarný rukopis i prozaičtější vliv. Michail Ščigol si natrvalo zvyká malovat obraz takzvaně na jeden zátah. Vždyť na cestě se nelze vracet k jednomu dílu, opravovat ho a vylepšovat – musí být hotovo co nejdříve, proto žezanedlouho se jde dál. Není proto čas na přílišné racionální uvažování nad obrazem, přednost dostává cit, okamžité rozpoložení. Náladu není ani možné umocnit alkoholem. Při malování se pod hrozbou okamžitého vyhazovu ze spolku totiž nepije. Všechny tyto zásady ctí Michail Ščigol dodnes. A ještě něco: v malířově depozitáři se z tohoto období nenajde větší obraz. Všechny totiž vznikaly na malém cestovním stojanu. O ateliéru si mohl malíř nechat jen zdát, a po návratu může malovat jen sporadicky, ale o to intenzivněji.
Přestávky v malování, vždy vynucené, budou Michaila Ščigola doprovázet po většinu života. Jedna z těch delších se odehrává v druhé polovině sedmdesátých let. Starost o rodinu, práce, první dítě, stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě malování příliš nepřejí. Těch několik obrazů z tohoto období, které lze v depozitáři nalézt, je stále silně ovlivněno vzpomínkami na putování Kyrgyzií. Ale vzpomínky blednou a s nimi i barvy na paletě. Částečně se navrací využití monochromních ploch, mizí ostré kontury, spolu s mlžným oparem se do pláten vkrádá lyrizující tón. Co zůstává, je malířovo zaujetí živly, třeba mořem, které se stává častým cílem jeho cest.
Po mnohem složitějších cestách ovšem malíř putuje ve své mysli: jak dál, kudy se v životě ubírat? Architektura, rodina? Ocitá se na komplikované křižovatce. Rozhodování je těžké, ale padne. Malování není povolání, ale způsob vnímání i druh kontaktu se světem. Má-li zůstat sám sebou, musí ho nadřadit nad vše ostatní. A tak se také stane. Už nehledá, ale vrací se ke svým kořenům. Do dětství. Na plátně, dodnes ukrývaném v depozitáři, se objevuje první figura – chlapec pouštějící draka. Nebo možná chlapec šťastně poletující s drakem. Velmi pravděpodobně umělec sám. Tady se rodí Michail Ščigol originální a úspěšný malíř tak, jak ho známe dnes.
PhDr. František Malina
